překvapí dojista u listu, u jehož kolébky stál
Jan Neruda, který po léta řídil J. V. Sládek, za
nějž se postavil Viktor Dyk, nesporně tři básnické
osobnosti co nejcitlivější v otázkách národních a
podivuhodně nadané instinktem pro samu
podstatu češství. Závažné tyto námitky byly ostře
formulovány již na prahu let osmdesátých,když
škola národní uznala za nutno, úporně vystoupiti
proti »nenárodnosti« světoobčanských Lumírovců,
a přece východiskem obou znepřátělen)Tch táborů
byl vlastně starý názor jungmannovský, že naše
písemnictví má usilovati o dosažení klasické
dokonalosti, jíž dojde jednak soutěží s
pokročilejšími literaturami, jednak pěstováním národní
osobivosti - Lumírovci zdůrazňovali uměleckou
soutěž s vyspělým západem, ono pověstné,
horečné a marné dohánění Evropy, národovci ukládali
(často s nepříjemnou naléhavostí veřejných
pedagogů) péči o domácí svéráz, spojujíce jej v
apriorním sebeklamu s domnělou slovanskostí.
Nedorozumění, jako zpravidla, zakládalo se méně
na zásadách nei na temperamentech a zálibách, tl
také dorozumění, k němuž nakonec došlo, nebylo
tak důsledkem stanovisek vzájemně vyjádřen)Tch
jako temperamentů ochladlých a únavy starobné.

Národní poslání »Lumíra« však nezáleželo
v tom, že se za všemi postoji pohrdlivého
světoohčanství skrývala poctivá a pokorná snaha o
zvýšení české slovesné úrovně, tím méně v tom,

286