svištíce již vesměs do věnců náhrobních:
vymitila-li si mužná důslednost mravního hrdinství
Iosudově opravdového lyrismu Josefa Václava
Sládka na konec podiv a úctu i u protivníků,
zústává Jaroslav Vrchlický i nadále postavou
problematickou, ano spornou. Nikdo nepochybuje
více o hodnotě jeho vrcholných uměleckých děl
lyrických, která jako zralé modré hrozny a hebké
tmavorůžové broskve visí ve zlatém vzduchu
umělé renesance, za to sama kulturní metoda
je·ho tvoření, sám patos jeho evropského úsilí, sama
inspirace jeho estetického snu soudí a odmítají
se stejně vášnivě jako v době »Dojmů a roz
marů« neb »Hudby v duši«, a v nich se soudí a
odmítá zároveú celý směr »Lumíra« v jeho letech
vrcholných. Bohužel, Vrchlický nepřestává býti
málo znám, ale bohudíky, přestává býti
lhostejným, což jest pro básníka dojista sudbou nej·
krutější; nevím, zda přece jeho díl není více
hoden závisti než osud třetího z velkých lumírovcú,
Julia Zeyera, na jehož dílo se pomalu a jistě kIn·
de prach vážnosti zbožné, avšak neúčastn,:-,
Stojíme snad právě nyní na samém hřebenu
kulturního proudu, který podle zákona
dialektického procesu vystřídal v prudké antitési
estetickoindividualistickou vlnu lumírovskou, i dostačí
mnohému pozorovateli veřejně politické úspěchy
přítomného směru za dostatečn)T důvod jeho
úplné správnosti; právě proto se dnes cítí tak

279