Neměl toho prožíti jenom duchovně, musil to
protrpěti sám na sobě. Posledni měsíce jeho
života byly cestou křížovou. umíral chorobou
Hlaváčkovou, Novalisovou, Laforguovou, která
hned zjemňuje smysly pro svět již již prchající,
hned klame srdce marnými nadějemi, hned
uvrhuje bytost na dno jasnovidného zoufalstvÍ.
Nevíme, co by byl ještě vykonal; cítíme pouze, že
jeho poslání není dovršeno, byt snad v
budoucnosti jest mu souzeno, aby se proměnil v bytost
symbolickou.

Dnes nad Jiřím Wolkerem pláčete, jednou snad
budete mu záviděti, jako kmetný Goethe oslovil
svého \Verthera: »Ty - k smrti určen, já Č
bych žít se vrátil: tys napřed šel - a málo jsi
jen ztratil.« Život nenaplňuje jenom, život i
vyvrací. Až poznáte, že se žádné vyplnění nerovná
touze mládí po velikosti, že síly jedné generace
nestačí, aby vývoj byl jenom poněkud posunut,
že nejkrásnějHí idea hyne v kompromisu, pro·
střednosti, všednosti, zasteskne se vám po
mladých letech, a jako jejich ztělesnční vstoupí vám
do cesty jasný a čistý eféb s plamenným mečem
v ruce s písní na rtech. Zabuší vám srdce, až
poznáte, že má rysy Jiřího Wolkera, a pomyslíte
si snad, že vám na chvíli alespoň vrátí to, čeho
jste nenávratně pozbyli. Ale v jeho tmavých
modrých očích bude psána bolestná odpověď:

Stojím v bráně ráje ztraceného.