se chystal vyžít své jinošství a mužství. N' a
rozhraní stojí jeho druhá kniha, případně napsaná
»Těžká hodina«, opravdu dílo, v němž trpce
sládne krev, a bolestně se chvěje hrůza
porodních bolestí nového člověka a nového sociálního
řádu. Již v první jeho sbírce sluje jeden oddíl
»Dkřižované srdce« takřka odpovědí na půvabný
sensualismus předchozích čísel; jako Fausta po
tragedii Markétčině se ho chápe celá bída
člověčenstva. Avšak v »Těžké hodině« se ho již nechá,
pe, nýbrž se přímo do něho přelévá - zření
subjektivní jest v duchu nové estetiky zrušeno, aby
ustoupilo napiatému úsilí o objektivaci básnickou
a o sociální integraci. Byl-li Jiří Wolker dotud
lyrickým strůjcem prostičkých a oduševnělých
zátiší, stává se nyní básníkem epickým.
Obnovuje sociální haladu, jak ji u nás po prvé
vytvořil mladý Neruda, ale podle své tendence a mocí
své prosté názornosti činí ji přístupnou i
prostému čtenáři a zároveň jí dává širší dech,
rozsáhlejší výstavbu, jako by chtěl, aby se její žebra,
podepřená o pilíře hluboce zazděné do lidského
hoře, klenula až do vzduchu metafysického, Kde
jeho druzi, vyznávající s ním kolektivismus a
proletářský mesianismus revolučního přízvuku,
psali veršované programy a nesouvislé invektivy
s ohrazovou neb rétorickou přízdobou, dovedl
Wolker vytvořiti postavu a děj, figuru a příběh,