rikvelkého slohu; v tom se sl10dova1 se svýni
českým učitelem, jenž stále po rankeovsku
povzbuzoval žáky, aby pátrali, jak se věci vlastně
zběhly, ale promíjel jim povinnost o tom
vyprávěti. Což neznamenalo také v literatuře
impresionistické umění konec epiky~ Generace
historiJdI, která dozrála po Hofmanově smrti, šla již
zcela jiný-mi cestami, vyhýbajíc se jak
krajnostem individualismu, tak jednostrannému
přeceiíování prvku ideového v dějinách. V tom jsou
za jedno Pekař i Šusta, Krofta i Heidler, z nichž
poslední se mně málem zdá býti Hofmanovým
úplným protinožcem: muž činu proti snílkovi, mistr
sporé a tuhé linie proti virtuosu polostínu a
temnosvitu, jasné poledne proti jitru plnému par a
písní, duch politický proti filosofu a básníku;
jen ta tragika nedožitých osudů, jenom předčasné
brohy na Moravě spojují dva z~í.stupce
protileh l)'ch směrů v našem dějepise.

Dozrávaje vědecky, Ladislav Hofman hledal
téma úměrné svému nadání, a obě, po nichž sáhl,
ukazovala, že své síly chce změřiti na látce značně
velké. První nadhodil mu ještě jeho učitel, jenž
si přál od svého vyvoleného žáka uspokojivou
odpověď na otázku, jak se zrcadlila francouzská
revoluce ve veřejném mínění své doby; kdyby byl
hýval Hofman zdráv, nebylo by mohlo pro něho
b),ti problému vítanějšího. Zde, jednaje o
zrození moderní Evropy demokratické, mohl pro-