zolícím příchozím l1ylo kouzlo - svěží ÍnIacfost,
která bývá ráda svedena a sama také svádí.
Hofman zvyšoval tento půvab koketerií duševní hry,
maskující se jménem renanovského diletantismu
a stupňující názor umělecký až k honosnému
amoralismu, stavěnému na odiv s lehounkou
ironií. Nebylo v tom příliš mnoho nebezpečí, je:l.io
velmi brzy bylo jasno, že Hofmana před
estMstvím zachrání jeho silná vášeň vědecká, daleko
přesahující intelektuální zvědavost studentů z
prvních ročníků. Filolog nezvykle sčetlý, jen~
se hmoždil se starofrancouzskými texty a učil
přesné metodě duchovědné u Gebauera,
přestoupil záhy na historii, a zde jej čekala velká událost
jeho života, seznámení s Gollem. I odečteme-li
mnoho vznětlivého a blouznivého, co žák vnášel
do svého poměru k mistru, na nějž nikdy
nedovedl hleděti skutečně kriticky, zůstane ve vztahu
obou kus osudové sounáležitosti. Jaroslav
Goll byl starším zástupcem téhož
kulturního typu, jehož mladší fázi ztělesllOval
Ladislav Hofman, a, to nejen proto, že se u obou
historiků s přísným naukovým smyslem pro
detail pečlivě ověřený a kriticky zjištěný
pojilo umělecké porozumění tvarům a odstínům
života a myšlenky. široká chápavost u obou byla
stupňována ve filosofický diletantismus, jenž se
Rnaží vmýšlet a vykládat, nedbaje valně
hodnocení a soudu - jest to typ v podstatě renanovHký;