realistický, omezující se dlouho na mladý
učenecký svět. " právě pro toto křížení dvou
současných a různorodých hnutí nemáme nad
Hofmanovy deníky dokumentů obsažnějších.
Vznětlivý jinoch horké krve a sensitivních čiv se ve
svých denících vi,dy zpovídá, žaluje na sebe,
obviňuje se, ale více než zpovědi najdeme v jeho
zápiscích erotických vyznání, která předmětům
své touhy se neodvážil pověděti, a jež proto musil
svěřovati papíru. U Hofmana mají někdy
melancholické kouzlo jeho miláčka M usseta a jindy
koketní hru ironie macharovské, jak byla tehdy
módou mezi mládeží, ale občas se vrhá mladý
student, jenž hřešil více v myšlenkách než v životě,
na svou erotiku s ostrými zbraněmi analysy
Bourgetovy, kochaje se visisekcí svých citů,
velmi nestálých a často až sentimentálních. Jde-li
o úzkosti náboženské a mravní, béře se sám
velice pateticky a někdy až po masarykovsku přísně,
jakoby na důkaz, že nečetl svého Tolstého a
Dostojevského nadarmo a že nestudoval a
nepřekládal francouzských moralistů bez užitku. Zdá se,
že byl hluboce nábožensky založen a že osobního
poměru k Bohu nikdy nepozbyl; zoufalé hovory
s Otcem na smrtelné posteli jsou u něho tak
opravdové, že vylučují možnost pouhé pósy neb
stilisace. Byl synem obce nábožensky velmi
smíšené, a snad proto si dovedl zachovati rodinné
katolictví čistěji než jeho druhové: pobyt v Hradci