ještě jednou k mistrovi, kterého byl již opustil,
jakoby elegicky a na rozloučenou, chtěje mu snad
říci, že Německo Bedřichovo nabylo v bránícím
se srdci vlastním vrch nad jeho Francií, hrťIza ze
síly nad radostí z lehké krásy, svědomí
vzpírající se koncepcím jen dynamickým nad
amoralismem uměleckým. A zde, v tomto konfliktu,
zobrazeném pj"ímo symbolicky poslední
Hofmanovou četbou, hlásila se třetí tragika jeho, ne
pouze čistě osobní, nýbrž docela typická pro jeho
vrstevníky, jež představoval tak plně a světle
jako nikdo druhý. Proto HofmanťIv rťIst, vývoj
a pád jest zkratkovou historií jednoho pokolení.

Iáterárním památníkem tohoto Hofmanova
typického postavení uprostřed jeho současníkťI
zústanou jeho deníky, vyplňující celý svazek jeho
slovesné pozi'lstalosti a převyšující důležitostí
patrně jeho odkaz vědecký. Od studentských let
časně vyzrálého gynmasisty v Hradci Králové
sahají přes Prahu, Berlín a Paříž až do soumrač'
ných dnťI brněnských. Nejsou psány ani se
stejným tempem, ani se stejnou zevrubností, nebo!
v dobách mučivé a neplodné sebeanalysy se
stávají velice výmluvnými, aby skoro nadobro
zmlkaly v období vědecké tvořivosti. Hnutí
pokrokové žije v nich svěže a mladě, byť ne
pokrokářství celé, nýbrž jenom ze svých posledních fází,
kdy obsah politicky ustupoval již náplni lierární,
a kdy o mládež akademickou počal zápasiti směr