my: od české inteligence, která přicházela za
kulturní prací do města nejen poněmčeného, ale
stále udržovaného násilně v ilusi, že jest předměstím
Vídně, bylo třeba čekati tuhé odolnosti, neměla-li
propadnout zoufalství - a právě této schopnosti
k odporu se Hofmanovi nadobro nedostávalo.
Cítil se přední stráží, ale nikoliv v hrdém vědomí,
že mu připadlo čestné místo v národní bitvě,
nýbrž s úzkostí, že jest jeden ze ztracenců, kteří
musí padnout; v tento děsivý pomysl se mu
soustředila tragika české inteligence v Brně, tragika,
o níž užíval bolestného aper<lu Brn o a Š p i
lber k nad ním, dodávaje s povzdechem: oh, zde
už nebudou růže kvést
.-
Někdy v hodinách úzkosti zevšeobecňoval
Hofman v Brně tragiku ztracenců na český případ
vůbec a pak místo osobité a úskočné německé
menšiny v Brně, která lstí uchvátila a udržovala
výsadní postavení majority vládnoucí, viděl před
sebou celý příval germánské moci, ztělesněný
Pruskem Bismarckovým a zakolísal,
zapochyboval, že záplavě odoláme. Jako u H. G.
Schauera 'O patnácte let dříve, byla nálado'
vá skepse vlastním zdrojem tohoto
nebezpečného pesimismu, který se ostatně u obon
duchú živil také z rozkladu fysické bytosti a jejž
u Hofmana jako u Schauera podporoval příliš
silný dojem z mocně prožitých kulturních veleměst
německých, u tohoto Vídní, jež oslňovala, u onoho