mi hektickými růžičkami na tvářích fthisitika.
Pocházel z rodiny souchotinářské, rychle vymírající,
a ještě dříve než choroba propukla i u něho,
děsili se jeho druhové nepatrné odolnosti proti škod·
livým vlivům fysickým; byl mimosovitý. Když
počal churavěti, znepokojoval se sám žalostným
rozporem mezi velkými plány a slabými silami,
a nejednou vyvstala mu před očima duše hrozivá
představa předčasného konce, kterou pak zase
dovedl zaplašiti buď pracovní vášní neb zrádn)'m
optimismem souchotinářů. Nevěděl ani, že jeho
chorobný stav tělesný jest mu stálou mimovolnou
inspirací, že z něho - stejně jako u jeho
současníka Karla Hlaváčka - vyvěrá jeho sensitivní
vznícenost, jeho smysl pro odstín a polotón, jeho
dar vychutnávati smutky, melancholie, bolestné
krise života i kultury. Zde byly nesporně
skryty kořeny Hofmanovy tragiky osobní.

Když ne dlouho před svým předčasným
západem životním Ladislav Hofman odešel do Brna,
uvědomil si ještě jinou tragiku. Cítil se tu v
cizím prostředí docela nešťastným, ačkoliv měl
pohodlný úřad a laskavého šéfa; knihovnické
povolání na Moravě, které mělo býti jenom poučnou
oklikou, zdálo se mu takovým vytržením z
příprav pro dráhu akademickou, že nedovedl
potlačiti nespravedlivého podráždění ke svému učiteli,
který v nejlepším úmyslu sjednal toto jmenování.
Nebylo však divu, že mu Brno připadalo jako
To
239