LADISLAV HOFMAN

Když jsem před dvaceti lety, na samém
sklonku října roku 1903, přijížděl do Brna za svým
těžce nemocným přítelem Ladislavem
Hofmanem, který tam ležel v nemocnici u sv. Anny pod
Špilberkem, věděl jsem, že přicházím k
poslednímu dějství tragedie, jejíž chmurný závěr byl
neodvratný. Mluvě kdysi o příbuzné smutné
události z naší blízkosti ~ a v našem pokolení
bohužel odcházelo předčasně tolik mladých,
slibných duchů! - užil Hofman výstižného slova:
tra g i k a ne d o žit Ý ch o s u d ů; to byl
základní motiv jeho života i skonu.

Příroda vyzbrojila ho vzácným nadáním
učence, které však doprovázela jemná umělecká
vnímavost a pronikavý dušezpytný bystrozrak;
vedle darů intelektuálních nechybělo ani vysoké
posvěcení mravní: horoucí entusiasmus pro
duchovní statky a stále jej doprovázející neúmorná
pracovitost. Takto nadán, získal si Hofman
vzdělání neobyčejně rozsáhlé, které organisovaly na
universitě tři discipliny, filologie, dějepis a
filosofie; i své učitele uváděl v podiv šíří,
romanitostí a hloubkou svých vědomostí. Znal několik
starých i moderních jazyků; byl nevšedně sčetlý v
literatuře básnické i naukové a to způsobem,
který umožňuje spojení filologické přesnosti
ana
237