kem hodů a eksiasí duchovních, stejně horkých,
leč daleko složitějších.

Na vrcholu svého tvrzení přiřkl konečně
Otokal' Březina nový úkol krajinářskému prvku své
poesie: zpívaje chválu a slávu velikých
kosmických dějů, zrodu, snoubení, odumírání a
přerozování živlů, jimiž mohutně znázorňuje osudy
lidského ducha v rámci vesměrné harmonie,
zhušťuje do nich synteticky krajinné pohledy a
obrazy, plné pohybu, vzruchu, dynamiky - všecka
analytická pasivita někdejšího impresionisty jest
překonána nadobro, a podrobný empirism jest
pohlcen obzíravým pohledem do samých
prazákonů pohybu a dění v kosmu. V čele tu stojí
slaNná »Píseň o slunci, zemi, vodách a tajemství
ohně« z »Větrů od pólů«, soupeřící s hymnami
dávných náboženství; prolog se zkratkovým
obrazem východu slunce tkví ještě v starší technice
krajinářství Březinova, kdežto ostatek nese se již
v plné volnosti nové písně kosmické, pro niž
statický postřeh jest leda náznakem dynamického
děje. V >,Stavitelích chrámu« pracuje poeta
touto technikou nejraději, i když jde o intimnější
dramata, než onde hyl hodokvas živlů: v tomto
ZPllsobě syntésou jiter, polední a jar odpovíd:í
duše na zvědavé otázky o obsahu země (»Tělo«),
takto (v »Apoteose klasů«) dějinami role a obilí
vypráví dílo tvořivého ducha životodárného i v
pracích smrti; takovou řadou dramatických obra-