vé zkušenosti o probouzení se empirického
člověka k absolutnímu poznání.

Není jinak ani s Březinovými zářnými a
žárnými obrazy letních krajin, vystupňovanými často
až k palčivé intensitě tropické. Jsou tu především
proto, aby básník symbolisoval svůj mystick)'
nález o »poledním zrání« jednotlivce a
člověč<'lstva k intuici, k lásce, k radosti, onen základní
článek mužné své moudrosti; mají však i úkol
náladově dekorativní, pro nějž využívají
smyslových poznatků zplozených v rozkoši ze slunce,
barev, tepla; právě v nich osvědčila. Březina,
jakých služeb mystikovi prokázal sensualista,
který vypil všecky šťávy, ohně a duhy pozemské, ahy
z nich vytvářel nové kosmické obrazy. Bylo by
opsati celé pasáže z »Posledního zrání«, horké
opojení vstupu »Lásky«, tnneční nedočkavost
»Letního slunovratu«, slastnou hrůzu temného
líčení »Veder«, ahy bylo jen poněkud naznačeno
umění, s nímž se Otokar Březina zmocnil všech
léků a jedů léta, h)"řícího na zemi a v duších.
J sou v těchto jeho feeriích vegetativního šílení a
tropického rozkošnictví místa, při nichž nelze si
nevzpomenouti na malířskou obdobu českou, na
grafiku a plátna Maxe Švabinského, právě jako
zádumčivá jara Sovova vzbudila pamět
Preislerov)'ch panneaux; arciť to, co malíř, pohan a
hedonik, vyžívá až na dno v ohjetí hmoty a ve
splývání s ní, jest básníku-spiritualistovi jenom
zna
~34