ku, v propastně hlubokých nocích a v letních
krajinách ovládaných poledním žárem a
vyvrcholen)!m zráním; obměňujeť je v neúnavných
variacích stále nového ladění. Březinova noc z
doby, kdy došel mystické jistoty, není ani děsivá,
ani prázdná, ani V)! směšná, jako byla tragická
noc zoufalého nihilisty Máchy; zní to přímo jako
odpověď iniciátoru české lyriky filosofické na
jeho výkřik: »l'emné hlubiny se hrozím, ach! a k
světlu! nelze jfti!«, ujišťuje-li se jeho dědic a
protinožec v tajemném průvanu proudícím z
otevřených oken noci »přítomnost dn~hého žití jsem
cítil«. Proto hvězdy nad kvetoucími jabloněmi
a nalitými poupaty růží září důvěrně (»Kde jsem
už slyšel ~«, proto v toužebné hudbě měsíční
zvoní echa tónů, jimiž jásá slunce neviditelné
(»Noci«), proto za mytologických nocí,
osídlených snílky, kajícníky a milenci nadějí, zní
šeptání, že míle každou minutu do moře světla
padáme (»Zas ve vidění prorockém«); proto pod
nesmírnými světelnými kalichy hvězd, za šumu
prvních zelení a jarních vod vzpínají se duchové
ruce dřímajících dělníků k výšinám, aby objaly
světy (»Jarní noc«). Tyto noční krajiny,
mysticky transparentní v temnomodré své kráse,
nejsou již jen sceneriemi duchovních dějů, nýbrž
zároveň jejich symboly; každý malebný postřeh,
napřed zbavený jevové jedinečnosti a
povznesený k výši typické, znamená spolu kus
myšlenko
233