obraz prvků reálních, ale ladění již úplně
nového. čtenáři mohlo by se snad zdát, že dozrávající
líchy, kterými bezdětný hospodář kráčí, vlní se
stejným rytmem a v téže narzivělé plavosti jako
obilní lány na Českomoravské pahorkatině, ale
jejich klasy zrají září měsíční, na jejich meze
padá rosa hřbitovní, jejich večer provát jest
oddechem věčných vod a províván větry
zámořskými - není to krajina empiricky dojmová, nýbrž
syntetická, stavěná ne již podle symbolické
potřeby.

Knihou takových krajinomaleb syntetických a
symbolických jsou pak »Větry od pólů«,
Březinovo dílo nejopojnější a nejjásavější, duchovní
bacchanale poznání a radosti ze světa co
nejsložitč'jšího a nejbarvitějšího, symfonie duchovních
superlativů; ve »Stravitelích chrámu« stupňuje se
toto umění ještě, aby v »Rukách« bylo podřízeno
potřebám básníkova hymnismu. Otokar Březina
naučil se zhušťovati typy a barvy tisícerých
krajin v jeden obraz sytý a živoucí až k přepětí, v
morfologickou zkratku, shrnující nepřehledné
množství intensivně prožitých jednotlivin, v
typickou abstrakci, která se přímo láme a puká
srostitými svými podmínkami, získanými stejně
výbojnou imaginací jako prolínavou pozorností
smyslovou. Ve dvou skupinách scenerií se
zalíbilo nyní básníkovi především a to spíše z
myšlenkové náklonnosti než z dojmového přebyt-