scenerie stále obrážela hrůzu ze života nežitého
a z touhy nenaplněné; tento mladistvý a
pesimistický Otokar Březina jest ve svém krajinném
zření nejčistším empirikem. Neuzavírá-li se do
klausur, komnat, klášterních cel, vězení - a to
jest nadmíru příznačné pro toto období
determinismu až spoutaného, ano přikovaného - zpívá
o velice reálních, jen nepatrně stilisovaných a
osobními prožitky zdůvěrněných končinách, kudy
chodíval jeho tělesný krok, a kde získával své
první zkušenosti zrakové. Pozorujme intensivně
smyslový obraz jeho »Březnu«, žíznivého po
slunci a zahaleného vlhkem, v němž spí nesčíslné
možnosti jara a léta; vdechněme oběma nozdrami a
vnímavou myslí básnický protějšek oné básně,
nazvaný paradoxně »Apostrofou zimní« a
přesy·cený vůněmi, nashromážděnými za celé zlaté léto;
oddejme se v »Siestě« hře celého vidma na
snězích nehnuté zimy; nebo naopak podivné
symfonii letního úpalu, únavy a apatie v »Náladě«
(ve »Svítání na západě«); a zvláště se večtěnle
do karakteristického krajinářského vstupu
erotické elegie Březinovy »Den výroční« s tou
jedinečně přesnou a odvážnou zkratkou vystihující
samu duši pohorského prospektu. (»Ocelovým,
svírajícím se kruhem úžil se obzor. Tma zrála.
Černá bratrstva lesů, zřel jsem, klekala k zemi,
jak k chóru modliteb za zemřelé. Příkrov nebe
se nížil - nad mojí hlavou, jak stlačen a dolů vv~