člověka k prostředí, jehož jest spolubudovatelem.
Jako v malířství znamená též i v lyrice toto úsilí
překonání impresionismu ve prospěch umění
kladnějšího, aktivnějšího a ovládaného
energičtější vůlí - lyrik-krajinář přestává pak býti
pouhou citlivou deskou, kam příroda vdechuje své
obrysy a barvy, svou něhu a svůj smutek, svá
oblaka a své slunce, a ujímá se vyššího, úkolu
býti stavitelem obrazů, budovaných podle jeho
niterného zákona.

Není v české lyrice, tak bohaté i mezi umělci
třetího a čtvrtého řádu na subtilní krajináře,
druhého básníka, jenž byl by s takovou logičností i
plností V)'vojovou vyrostl z impresionistického
virtuosa krajin empirických v syntetického
tvúrce zcela svéprávného a osobitého světa
krajinného, a u něhož by tento vzestup ilustroval do té
míry celou jeho dráhu ke světlu, k jistotě, k
mystickému štěstí, jako Otokar Březina; přemýšleti
o této dosud neanalysované složce jeho
obrazového díla neznamená tedy zahloubati se s
krátkozrakou monografičností do podřízeného úseku v
jeho tvoření, nýbrž hledati podstatu jednoho ze
živlů, který skládá a spoluvytváří jeho svět, plný
překvapení i zákonnosti.

Temný a sebemučivý melancholik »Tajemných
dálek«, trýzněný nervovými al smyslovými
zkušenostmi o velmi odstíněné, ba rafinované realitě,
která jest odsouzena k tomu, aby jako pl'úvodní