nýbrž částky osudu, jež lze pozornému čtenáři
odhaliti pod podáním sebe neosobnějším.

Lyrik tvoří však se stálým zřetelem ke
krajinnému pozadí, jehož nemůže pohřešovati a do
něhož vkresluje své situace; nenít většina lyrického
básnictví ničím jiným, než stálým dialogem
básníkovým s onou krajinou, která mu v posvěcené
chvíli prozradila smysl života. Tak zaznívá u
Máchy v obměnách myšlenkových i náladových
znovu rozhovor s temným lesem divokých skalních
útesú, ponořeným do děsivé hrůzy bezedné noci,
u Sládka tesklivě něžná rozmluva s lesnatými
chlumy mírného Podbrdska, II Sovy nyvá píseň
apostrofujíeí v žádosti a touze onu »vallium
vallis« kdesi na jihu Čech, odkud, neotráveny ještě
městem a vzdorem, vstávaly básníkovy vidiny,
vzdušné a křehké. Ale básníkově tvořivosti
nestačí nikterak, aby křísila v oparu nálady a za
citového posvěcení krajiny, které byly pro
poetavil osolmost jevovou pravdou a aby jich pouŽí.
vala jen potud, pokud vyjadřovaly určitý stav
duše; to byl by příliš trpný vztah ke
krajinnému prvku básnického světa. (Jím větším
tvůrcem jest poeta, tím naléhavější potřebou se mu
jeví nahrazovati postupně analytické nálady
krajin jejich skladnou a soustředěnou syntesou a
přímo vytvářeti z empirie zraku a dojmu nové
složitější a výrazněji5í krajiny, v nichž jest zhuštěna
a znásobena nejen zákonitost přírody, ale i vztah