nou pro politiku Spojenců,tak mu není ani po
svém stvoření účelem samým pro sebe. Vidí v
něm spíše prostředek než cíl, politickou formu
národně filosofické ideje a nikoliv unum
necessa['ium všeho našeho snažení, mluveno kollárovsky:
skrze českfr národ touží vzestupovati k lidství.
A tu se »Světová revoluce« připíná co nejtěsněji
k Masarykovým starším spisúm o filosofii
našeho národa, jmenovitě k »České otázce«.

Její ústřední tése se zde opakuje a rozšiřuje
na celý náš V)"voj, i poválečný, pokud vyplývá ze
založení Československé republiky: české
ohrození vychází z myšlenky humanitní, rozvíjí a
prohlubuje ji uvědoměle a skrze tuto humanitu
navazuje na naši tradici reformační, na naši
bratrskou náhoženskost; stát dovršující dílo
obrozenské přirozeně přejímá a musí dovršiti tento
jeho odkaz. Ačkoliv T. G. Masaryk ve »Světové
revoluci« trvá proti všem svým kritikúm na své
ptlvodní koncepci, jíž se dostalo ohecného nesou·
hlasu, přece ji poněkud upravuje; oslahuje
zvláště náhožensko-reformační přízvuk, který se
silně hlásil v »Janu Husovi«. Změny jsou
podmíněny některými novými rysy v Masarykově
myšlenkové orientaci, jež jsme již naznačili.
Roz·hodný odklon od Německa a napiaté úsilí
přičleniti se k ideové oblasti francouzské zpúsobily, že
Masaryk tentokráte odvozuje náš humanitismus
spíše od francouzského osvícenství a velké revo-