pě, tím méně o koneČnou zkázu hodnot protÍreformačních, nýbrž hlavně a na místě daleko nejpřednějším o uskutečnění českého programu národního. Konstelace světová ukázala, že možno Rloučiti ve vyšším slohu oba principy, které se dotud potýkaly, zásadu přirozeně národní i program státoprávní. Jest historickou ctí právě T. G. Masaryka, že sám provedl v sobě a v politické své akci tuto tvůrčí syntésu odloživ nespravedlivou strohost vůči českému státoprávnictví. Byl to jeden z nejpožehnanějších okamžiků jeho politického vývoje, kdy se odevzdal správné intnici, odl oživ neprospěšnou přímočarost ideologovu. A právě proto se mu dostalo obecného souhlasu za hranicemi i doma, proto byl uznán za vůdce boje, slibujícího český národní stát, k němuž měly dopomoci zbraně spojenců, nadšeně vzývané, ale i obětavě podporované. Leccos, co se tu zdá v Masarykově podání jen jako vlastní cíl světové války a revoluce, procházelo ve vědomí českého vojáka a občana různými změnami (vládní formy v Evropě poválečné, míra demokratisace a socialisace, poměr k Římu) . Avšak jedna snaha zůstávala beze změny a bez úchylky jako vlastní inspirace branného politického odboje: myšlenka národně státní - a jsme všichni šťastni, že ve válce zvítězila. Proto slavíme svůj 28. říjen. Z Masarykovy »Světové revoluce« se o tom český čtenář