ryk, jenž se anaÍysou náboženských zjevů
zabJval mnohem vydatněji a pronikavěji než kdokoliv
u nás, nepostřehl sám, co zde vlastně hlásá. Ježíš
Kristus, dávaje »přikázánf. veliké v zákoně« a
zakládaje tím křesťanství, odporučuje ovšem »čisté
a neposkvrněné náboženství lidskosti« (»Svět.
re\,01.«, str. 552) slovy: »Milovati budeš bližního
svého jako sebe samého«. Ale to jest přikázání
teprve druhé. »Přední a veliké přikázání« první
(Matouš, 22, 37, 38) zní však »Milovati budeš
Pána Boha svého z celého srdce svého, a ze vší duše
své a ze vší mysli své«. U Masaryka slyšíme
jenom o přikázání druhém; jeho náboženství
humanity jest náboženstvím bez Boha. Takto bystrý a
neuprosný soudce novodobého titanismu ve všech
jeho útvarech dospívá sám k dosti hrubému tita·
nismu náboženskému. Na trůn boží dosazuje
člověka, nikoliv ovšem hrdého jednotlivce rozvité
osobnosti a bohorovné vůle, nýbrž kolektivní
lidstvo, občansky uvědomělé a rozumově
organisované. Moderní demokratismus slaví své
nanebevstoupení: z parlamentu přímo na kř-eslo
uprázdněné abdikací Boha transcendentálního.

Komu v dobách válečného křtu ohněm a krví
vložil do svůdnických úst český náboženský
básník podobnou visi vítězné humanity, která již
Boha nepotřebuje ~ Není to sám pán temnot, kdo
Syna člověka pokouší viděním: »Všichni jsou
I'ůžových tváří, není hladu, není bolesti - ha zdá