táhnou do válek lidé věřící v Boh~, budou
vyznavači každého náboženství o sobě přesvědčeni, že
oni sami jsou vyvolenými božími bojovníky a
zákona jeho. J-ak by mohl T. G. Masaryk
připustiti, že by zvítězil Bůh Rasputinův, Bůh
habsburského dvora, Bůh římského papeže?

Masarykovo náboženství, jež tak horlivě
vyznává před Bohem i před lidmi, jest náboženství
bez transcendentna, bez mystiky, bez víry, bez
kně7.ství, bez svátostí, tedy čistě rozumové,
positivistické, laické; všecko, co v náboženství ještě
zůstalo z dogmatu, z církve, z prvků
nadpřirozených, zavrhuje T. G. Masaryk jako přežitek
nábožensko církevní aristokracie. Jest podivuhodna
radikální horlivost, s níž náboženský
kritik-reformista odklízí pozllstatky středověku a
irracionální mystiky, ale nepromiňme si pro přemíru
svého podivu otázku, co pak ještě z náboženství,
co ještě z křesťanství zbývá!

A tu čtu znovu a znovu se soustředěnou
pozorností oba závažné paragrafy (~93 a § 126) Světové
revoluce«, kde T. G. Masaryk zaujal stanovisko
k náboženským otázkám v Evropě válečné i
poválečné, a snažím se býti co nejúzkostlivěji práT
jeho pojetí, ač se skrovničká zrnka positivního
poznání ztrácejí uprostřed rozměrně
propracované kritiky negativní. První z kapitol, účelně
zařazená do VIII. knihy, vyšetřující příčiny a
myšlenkové ovzduší světové války, zabývá se zvý-