Nejhlubším 1l10tivúm Masarykových sympatií
a versí by sotva porozuměl ten, kdo by je
shledával v oblasti forem státních a vládních; český
vyznavač Dostojevského jest jako jeho mistr v
podstatě duch nábožensky orientovaný.
Nenávidí despotismu vůbec, ale nadevše si oškliví
de::-potismus theokratick)', ježto tento zneužívá v
jeho očích věcí duchových k prospěchům
hmotným; katolictví se mu jeví hodno opovržení
jakožto theokracie vystupňovaná, pevně a
jednotně zorganisovaná, jako soustn,va panství nad
světem, opírající se o ideje transcendentní.
Masarykova zásadní nechut ke katolictví a zvláště
k papežství jest známa a ani ve »Světové revolu·
ci« se jí spisovatel netají. Vstupuje na ita.lskou
púdu a hned čerpá ze vzpomínky na pád státu
papežského naději na nedaleký konec
theokratických stá tú vůbec. Ve Francii vítá všecky nábě·
hy mladších intelektuálů překonati katolictví a
v něm i nebezpečí sexualismu a dekadence, které
snaží se opětovně dovoditi jako důsledek cítění
katolického. Neúnavně staví protestanství a
zvláště americké independentství proti katolickému
náboženskému názoru, či lépe nad ně, a celým
dílem prozařuje přesvědčení, že světovou válku a
světovou revoluci vyhrál vlastně
protestantismus, přes historickou skutečnost, že hlavními
poraženými byli pruštÍ luteráni a spolu strůjci
vítězství katoličtí Francouzi a Italové. Pokud po·

210