166). V zápětí se ovšem nástroj zvrhl v účel sobě
fiamému. Užil jsem obdobou jména Carlyleova,
jež se zvlá~tní náhodou v celé knize ani
jedenkráte nenaskýtá, ale jehož filosofie dějin přes
všecek svůj mystický individualismus jest
Masarykově koncepci velice blízká: Carlylovo líčení
předrevoluční ]'ranciea Masarykův syntetický
obraz soumraku carského Ruska zrodily se z
téhož fanatického nepřátelství ke všem prázdným
formulím, ke vší životní lži, ke v~í jalové a
necitelné pýše. Zase navazuje Masaryk na své
starší kritické a filosofické úsilí, které, dovolávajíc
::'0 Havlíčka, odmítalo od začátku běžné
rusofilství čpské .a zvláště jeho naděje v oficiální
carství. Mluvě o tom, neužívá pouhou náhodou
svého vlastního slovníka z 80. let, kdy antitesí
rozumové a citové složky v lásce dráždil domácí
sentimentaliky (viz str. 29); chce se znovu, jako
v knize »Rusko a Evropa«, legitimovati jakožto
věrný vyznavač reformních ideí oné ruské
literatury, kterou válka a revoluce krvavě ověřily.

Zdá se mně, že beze znalosti Masarykových
předválečných studií o duchovních proudech
v Rusku nelze vi'!bec plně porozuměti »Světové
revoluci« a zvláště jejím partiím o ruském
problému válečném, který jest tu řešen s paradoxií
čistě masarykovskou, ale sotva srozumitelnou
čtenářúm běžné memoarové neb historické literatury
o světové válce, pokud vychází ze státi'! Dohody.

208