mánské, nebylo v oblasti duševní toto vítězství
zdaleka tak bezvýhradné, jak »Světová revoluce«
vykládá: nejen starý humanismus, dochovávan)'
živou a trvalou tradicí z kultury výmarské, ale
i silné působeni německého západu,
zachovávajícího souvislost s románským světem umělecky
rušného, životně laskavého a přístupného
značily zde protiváhu; z Goethova odkazu bylo
mnoho zachráněno nejen Heinem a Kellerem, ale
i Hebbelem a Nietzschem a z mladších
Hauptmannem a 1'omášem Mannem, z nichž ani
jednoho nelze vyčerpati strohou Masarykovou
formulkou pruského pangermánství. Neodvážil bych
se také redukovati všecek německý
individualismus (Masaryk jej vyvozuje správně ze vzpoury
osobnosti moderní proti duchovnímu
absolutismu středověké katolicity) na přepJ~tý, chorobný,
titansky křečovitý kult vlastního' já, z něhož
kynula jediná spása v útěku do lůna vojensky
násilnického a hmotařsky mechanického státu:
největší individualisté němečtí, Goethe, Beethoven,
romantikové, ano i Nietzsche, znamenají vedle
úsilí o všestranné rozvití vlastní osobnosti také
snahu vmysliti a vžíti se do osobnosti svého bliž·
ního, rozvíti sebe sama tímto poznáním
objektivistickým, dospěti vyšši zkušenosti o lidství, než
jakou dává proniknutí vlastního já ... ovšem
nedařilo s~ to všem tak jako Goethovi, který bývá
po právu vedle Shakespearea a Cervantesa
sla
1200