francouzského, vyzbrojeného jednak silou latinské
tradičnosti, jednak velkou rozhodností mravní.
Masaryk stavěl si r. 1916 opětovně otázku, zda
»Francie dohodou (s demokratickými ideami ano
gloamerick)rmi) a válkou překoná ten chorobný
prvek romantické dekadence« (str. 128). Myslím,
že svého vítězství došla Francie něčím jiným,
než recepcí anglosaského a protestantského de·
mokratismu. Prostě: vlastní silou. Voják Fochův
a Petainův, provázený katolickou modlitbou
Péguyho, Ghéona a Psichariho, probudil v sobě
staré ctnosti francouzské, vyslovené Pascalem,
Corneillem a Vignym a tvořící onu mravní
podstatu národního ducha, pro niž Francie stála a bude
i nadále státi v čele civilisace
.-
Lze litovati, že si T. G. Masaryk usnadnil svúj
sond o Německu a svůj důkaz jeho hlavní viny
na válce úmyslnou jednostranností, která jest
k německému národu zřejmě nespravedliva;
soudce má se snažiti o objektivnost arciť vyhoštěnou
z dob stanného práva. Co působilo mocně za
válečné atmosféry, kdy Em. RádI psal pamfletisti.
ckou »Romantickou vědu«, zaráží ve »Světové
revoluci«, kde se pohříchu marně ohlížíme po
spanilé povýšenosti catonské, jíž nedovede svésti a
porušiti victrix causa. Podlehl-li německý národ
ve světové válce a již ve čtyřech desetiletích ji
předcházejících popruštění, jehož etnické prak<.}i
řeny ostatně ani nejsou rac;ově německé a ger-