snaží četbou děl ,studiem povahy a jejích
projevů, shledáváním dat životopisných i přímým
stykem, ano i pozorností fysiognomickou dobrati se
jejich individuality. rroť přímo dokumentární
metoda, k jaké se přiznávají Sainte-Beuve nebo
Zola. 1'. G. Masaryk vytýká sice, že užival
výsledků tohoto studia hlavně pro potřeby politickfS
prakse, čekali bychom však na jisto, že se s
nimi setkáme také v jeho vzpomínkovém podání,
ale marně: až na jemně prokreslenou tl. životně
názornou podúbiznu Wilsonovu, pracovanou se
zřejmým pocitem kongeniálnosti a bytostné
sympatie, není ve »Světové revoluci« portrétů a
karakteristik, třebaže za světové války sotva kdo
druhý poznal, navštívil, politicky a
diplomaticky zaujal, do sv)'ch pláml a podniků zapředl,
pro československou věc získal tolik osobností
všech zemí II národů jako právě T. G. Masaryk.
Pokud jde v jeho knize o vypravování událostí,
vystupují jejich strůjci neh nositelé jenom
potud, pokud zasáhli do dějů Masarykem osnova·
ných; v kapitolách dějinně filosofických se
uvádějí toliko v určité své funkci ideové,a to větši·
nou jako exponenti proudů kolektivních. čistě
individualistické radosti z osobnosti cizí, tak
příznačné pro duchy specificky historické, u
Masaryka nikde není; patrně mu v tom brání
prominentní osobnost vlastní.

Ale přece by nebylo správno upírati T. G. Ma-