V rozsáhlém a rozmanitém slovesném díle T.

G. Masaryka, které předmětem i podněty
vykazuje tolik vztahů k historii, není složka vlastně
dějepisná vůbec zastoupena, i v obou obšírných
spisech.s látkou historickou, v »Karlu
Havlíčkovi« a o »Rusku a Evropě«, kde by ji čtenář
určitě očekával, hledá ji marně. Klasická
objektivnost, která nechává děje plynouti v životné
plnosti před zrakem pozorovatelov)"m a raduje se
z jedinečnosti jejich jevů, z rytmu
jejichpohybů a ze zákonité jejich souvislosti, jest T. G.
Masaryka stejně vzdálena jako romantická touha
se přímo vžíti do vývojové logiky událostí
vysledovaných ve složité šíři. Pro ohé se T. G.
Masarykovi nedostává klidu a nepředpojatosti, takže
vždycky dává přednost tomu, ahy jako kritik
dějiny soudil před posláním historika, který je
vypráví neb vykládá; podle slavných slov
Epiktetových nevystupují u něho nikde -.:tX 7tf!rXYp,CX'l:(X,
nýbrž všude jenom a především -':rX 7tEf!i -.:W"
7tf!ayp,rXUiJ" řióyp,a-.:a.

Nikde neproniká tento filosofický a
nehistorický postup velkého subjektivisty a apriorika
do té míry, jako při zobrazování a oceňování
osobností. Na velmi zajímavém místě »Světové
revoluce« (§ 83), kde se v úhrnném a skutečně
povýšeném sebezpytu rozhlíží po svém
dosavadním úsilí životním, podává zprávu talřé o svém
»přímo monografickém pozorování liclí«, jak se