telé, - a byli mezi nimi právě nejvzácnější lidé
naší minulosti kulturní - nedají dopustiti na
tohoto věrného a osobitého druha, jemuž garconství
umožnilo pěstovati přátelství ve smyslu
antickém: roz durdil se často na ně, šlehl po nich
vtipným pošklebkem, nezatajil, že zná i jejich
slabosti, ale kdykoliv šlo o radu, o pomoc, o
záštitu, hyl to právě on, nezištný a obětavý druh,
jenž se rázem přihlásil. Věděl, že slovo rady
stojí nad úzkost srdce účastného, pevný stisk mužné
ruky nad skrytou slzu v oku přátelském, dobrý
příklad nad zdobné slovo dojatého řečníka.

Příklad Josefa Thomayera - - Lze skutečně
napodobiti muže, jenž byl celou svou bytosti
hranatým a rázovitým originálem a při tom
jedinečným výsledkem rodové svojskosti, individuálního
nadání, tuhé sebevýchovy~ Sotva se kdy v
této úplnosti vrátí mezi nás taková geniální sloha
badatele a umělce, učeného Evropana a
původního Čecha, ducha a karakteru - s chloubou budeme
na ni vzpomínati. Avšak vedle osobnosti, kterou
člověk v podstatě přijímá z rukou osudu a jež
podléhá nejprve fysické smrti a pak odmocňující
vůli dějin, ustavuje každého velkého jednotlivce
ještě cosi vyššího a trvalejšího: jeho mravní
vůle k dobru, jeho úsilí o kulturní pokrok, jeho
snaha rozmnožiti etický poklad svého národu. A tyto
rysy Josefa Thomayera, tak mocné a tak životné,
zůstanou pí'íkladem i v budoucnosti.