šla's v duši jaro, jarem opojena,
však náhle smutek jara v oči trysk'
ti slzou - moje pustila jsi rám~.

A skřivan zpíval - »Někdy, jestli sám

tu půjdeš jarem, vzpomeneš-li na mě?«
- - Dnes vzpomínám.«

Takto se nepotkávají živé bytosti: to se objaly již
dva stíny na loukách asfodélových. Nepodobají
se mnoho lidem, jimiž byli na zemi, a všecko, co
je rozlučovalo, dávno jest vyrovnáno. Ale je to
skutečně tucha konečného vplynutí do věčného
jsoucna, nebo jenom pouhá poslední iluse cítění
pozemského~ Sládek, vytrvalý myslitel o smrti
a pokorný duch křesťanský, nechce se sám
ukolébávati tímto fantómem. Soudí o věčnosti přísně
a melancholicky.

»Hle, tak už blízko bezhlesná ta řeka
se proudí! - Za ní známé míhají

se tváře, - hledí, - mne už neznají! ¸
Až k doušku schýlím rty, jak Charon čeká,
a k těm, kdys drah.ým, převeze mne tam,
z nich také nikoho už nepoznám.«