pohledu poetovu, vynoří se silněji, než kdy před
tím, čistá a mladistvá tvář Emiliina: »a ty stále
hledíš na mne jako jarní květ svěží, ač už v
hrobě leží dvaatřicet let.« Oasová dálka vyrovnala
vrásku výčitky na čele a bolestný rys hoře ze
vzájemného neporozumění kolem úst skoro
dívčích; oči hledí usmířené a z dechu voní fialky
mládí. Se zbožným zalíbením může se nyní J. V.
Sládek blížiti k té, jež mu dala cosi vyššího, ač
méně lidského, než jest dar smyslového štěstí a
přirozené blaho pokračování v dítěti, totiž
pochopení vůle boží a smyslu smrti. Tu nachází slova
něhy. tak bezvýhradné, po jakých marně tápal,
jsa snouhencema mladým manželem, a tak teple
melodické, že je až překvapeni čteme u
nerudovského zápasníka se slovem:

»Zas U potoka žlutě raší jíva,
kde pěšina se vine do dálky,

a v nebes modrojasu skřivan zpívá
a vzduchem voní první fialky.

Vše klidno tak a- teskno zas a milo,

jak tenkráte. - Ó teď tak tvrdě spíš đ
kdy šli jsme tady, - ach, kdy že to bylo? Ŕ
Tak dávno již!

Šla' s mlčky v moje rámě zavěšena,

jen zrak tvůj mluvil, jen tvé ruky stisk,.