A s bohem sne, v němž jednou se mi zdálo
o lidském štěstí, s bohem naposled

a dobře je, že nevrátíš se zpět

už nikdy sem, kde radosti tak málo
a žalu na věky.«

Básník sám se vrací do tohoto světa. Najde nové
štěstí, sice bez divokých a opojných bouří, jaké
přináší mladá láska, ale s tichým porozuměním,
najde tam druhou dobrou ženu a milované dítě,
najde pohodu domácnosti, požehnanou pro práci,
milosrdnou pro chorobu. Jest vděčen až ke
zbožnosti, pocítí i vyjádří silnou melodii, dotud
neznámou, ano jeho melancholie roztaje v teplém
slunci zdravě šíbalského humoru. Pokud jest
zdráv a pln tvořivosti, přemýšlí jenom o životě;
ale nemoc a bolest sblíží jej znovu s mrtvými:
»jdon mrtví žitím dál: do našich činů i myšlenek
jich zasahuje dlaň; v nás jejich, náš zas v
příštích žije vzruch, jak vlna vlnu širým oceánem
pohání dál přes celý země kruh.«

Kolem básníkovy šedesátky, v době knihy »Za
soumraku«, zdá se býti kruh uzavřen a osud
naplněn. Nemoc, která vyřadila J. V. Sládka ze
styku se živými a odsoudila ho k samotě v
mukách tělesných, přerývaných pracovním úsilím,
odkázala ho ve vzpomínkách a v dumách k
obcování s mrtvými. Nyní, kdy luhy mladosti a první
úspěchy lituární se opětovně zjevují duchovému

180