(»Pevně dřímáš). Měkce šeptaný monolog nad
hrobem, v němž šumí jakoby tráva hřbitovní za
pokojného večera měsíčního, nasyceno jest
docela smírem vzpomínky něžně hladící a tiché
pobožnosti náhrobní (»Klidně spi«). A pak ještě
jenom finale těchto mohutných elegií a zároveň
poslední dialog se ztracenou Emilií. Posmrtná
něha, k níž bylo se tak těžko přiznávati za
života, hrdé odmítnutí plané účasti přátel, jsou zde
jenom prologem, předneseným s melodickou
vroucností. .Jádro žalu vdovcova jest již jiné:
obraz i skutečnost milenky se den ze dne
rozplývají víc a více v prázdnotu; plachý fantóm ze
záhrobí cize se dívá na syna země; dílo smrti již
jest dokonáno:

»J en někdy sen mi tebe navrací;

však divnou, jak bys nebyla to sama,
tvůj ruky stisk už můj mi nesplácí
i ve snu již je prázdno mezi náma.

Dnes ještě vzpomínám, však v mlhách hyne
tvá podoba, tvá láska, hlas i hled

i stisknutí tvé ruky naposled,

to před chvílí, než byla' s v říši jiné x
a vše to mine!

Nuž s bohem buď, i Ty, již unáší
smrtelným zrakům svět ten daleký,
a s bohem ty, vzpomínko nejdražší,
než vymizíš mi z duše bezděky.

179