nov)' silně meditačního sklonu, schopný již
kOllcepcí nábožensko-filosofických a nalézající Boha,
dárce bolestí a zkoušek, ale též konečnou
bezpečnou pavézu v životním zápasu - pokorná
modlitba kyklopa vzdavšího se »vrozeného vzdoru«,
kterou uzaiVřel Sládek první oddíl svých »Jisker
na moři«, uvádí příznačně tuto novou fási. Elegie
této druhé knihy Sládkovy, připisující celý
cyklus památce mrtvé ženy, vyznívá již smírně.
Sem tam vpadne ještě divoká bolest vzájemného
neporozumění a mučivá hrůza nezodpovědných
výčitek svou vášnivou hrou do básníkových
kláves, aby upomenula čtenáře z jak nepoddajné
hmoty byla tato srdce, která se svářila a smiřovala
v erotickém zápase, sotva si popřávajíce
milostného spočinutí. Ale i nejohnivější a nejdravější
z nich, sdruženou ne nadarmo se jménem
Beethovenovým, nadpisuje Sládek již »Andant~« a v jiné,
kde baladickou mocí do bezesné samoty
básníkovy shlíží ženin obraz, který dlouho děsíval,
postřehuje vdovec, že »umírá i výčitka v té drahé
líci« a že mrtvá »stírá slzu na brvách se chvící«.
Viny života, omyly lásky, nedorozumění
družnosti jsou usmířeny. Divoký žal ztráty, sychravá
hrůza náhlého odchodu, nepochopitelný úděl
samoty dobouřily. Mrtvá žena, která uniká a
odcizuje se, zjevuje se ve vzpomínce a ve snách,
nikoliv aby pokračovala ve při života, nýbrž aby
nesla poselství ze záhrobí. Snad větší měrou,