tek osudu i muži, jenž odpovídá zahanbeným
mlčením . . . doposud si neporozuměli. Krutou
disonancí elegie zoufalé končí se skladba:

»J e pozdní noc, kol mrtvý klid,
na nebi ani hvězdy třpyt,

na nebi tma a v srdci tíž,

má milá zniká, mizí již,

má milenka mi s bohem kyne,
a srdce mé div nezahyne.«

V melodickém a zároveň plně názorném verši»má
milá zniká, mizí již« jest prolepticky shrnuto další
dějství Sládkovy erotiky; devítipísňový cyklus
»V upomínku« to potvrzuje. Jeto devět
lyrických výjevů z úporného zápasu se svrchovaně
bezohledným časem o mrtvou, kterou si hrdý
vdovec nechce dáti urvati a kterou si míní
zachrániti silou věrné vzpomínky; sám se posiluje
citovými i myšlenkovými pobudkami ve víře, že
zvítězí, aby nakonec procítil intensivně jistotu, že
není spojitosti mezi světem živých a mrtvých, že
nehožtíci se den ze dne propadají hloub do své
lhostejné cizoty, které nevzruší ani sníh, lehnuvší
vysokou závějí na jejich rov, ani slzy truchlících,
jimiž se taví sníh, ale nikoliv klid spáčů.

Z tohoto poznání, které bylo zprvu jenom
náhlou osudovou zkušeností citovou, ale zvolna se
prohloubilo v statek intelektuální, rodí se básník