Pochopila Emilie Nedvídková, maloměstská
kráska z Počátek, plně, jak básník vyrostl za šest
roků jejich známosti ~ Měšfanská dívka, v níž
žilo konservativní dědictví jejích pramatek,
nerozuměla, proč z domova, kde mohl si založiti
klidnou domácnost jako císařský profesor, prchá
básník za moře, kde mu kynulo jen dobrodružství
a zápm;: její prostá láska, která ho bezděky
ujařmovala, bránila se jeho mužnému pudu volnosti.
Hrozila se, když v řídkých a poněkud těkavých
dopisech se básník, tulák a svépomocný dobrodruh
tehdejšího amerického slohu, chlubil náhle
nabytou svobodou a když ji samu chtěl tam
strhnouti; byla by ráda četla ze zámořských listů
jistotu jeho návratu nejen do domova, ale k jejím
hodnotám životním, a ochládala, když se jí v jeho
psaních dostávalo právě opaku. Avšak měla
přece nad ním moc, po níž toužila a užila jí plně,
když se navrátil z Ameriky; ona to byla, jež
pohnula bohéma, aby se stal pokojným občanem
s pevným postavením a tak vystlal cestu k
svatebnímu oltáři odloženými bouřliváckými sny a
ne právě nadšenými rodinnými úmysly.

Nekřivdíme poněkud básníkově nevěstě s
černými vlasy a s bílým čelem po nimi 1 Z básní,
které napsal Sládek na svou Emilii před sňatkem,
poznáváme jenom, jak hluboce se milovali a jak si
málo rozuměli s touto krásnou, trochu hrdou
dívkou písničkáře - dramatické napětí jejich ero-