ckým doprovodem dvou cest, které se rozhíhaji
u malého pahorku, skryvšího milenčino srdce.
Smrt Emilie, dvaadvacetileté ženy básníkovy a
matky jeho mrtvého dítěte, dělí tyto milostné
básně na dvě skupiny; něžná, chvílemi až vášnivá
družnost, která se děsí nad záhadnou
různorodostí mladičké nevěsty a přece se jí mocně
vzněcuje, obrací se rázem v měkkou a oddanou elegii,
v níž jihne všecek poetův vzdor a jeho dobyvačná
pýcha, aby ustoupily pokoře před hrobem a
věčným mlčením.

Když Josef Václav Sládek v únoru r. 1867 po
znal na šibřinkách sličnou jihočeskou černovlásku
pravidelných rysů, byla patnáctiletým hravým
diblíkem v červeném dominu; když ji v září f.
1873 vedl od oltáře, byla to rozumná a
starostlivá patricijská slečna z dobré rodiny, přísně
dbající dekora a střízlivě uvažující o hmotných
otázkách. Odložila-li svůj dětský rozmar a
výbuchy veselí chvílemi nevázaného, zachovala si
zbožnou prostotu mysli a zvláštní spříznění s
přírodou a jejími živly, což básníka okouzlovalo:
představoval si ji rád, jak se modlí s nevinným
zanícením, ne1Jo ana s rozpuštěnými černými vlasy
useaú jako rusalka narJ plynoucí vodou. To byly
chvíle, kdy si básník říkal, že si přece rozumějí
a kdy se domluvili spíše milostným instinktem
než milostnými slovy, která mu tekla tak váhavě
z úst za řídkých a letmých setkání s milenkou.