vznŤkly ze šťastné hry, stojí jeho intimní a
n:1editační poesie, zrozená jako perla z životní bolesti
a lesknoucí se stříbrnou melancholií slzy; beřme
ji pozorně do ruky, aby nepřišla o jemný svúj
nádech nešetrným dotykem!

Sládkova lyrika temení ze dvou hlubokých a
nezakalených zdrojů bytostných, které si
prorazily cestu tuhou vrstvou tvrdého osudu, z citu a
z dumy. Všecko druhotné, co by kalilo neh
úžilo základní pramen, proudící ze srdce nebo z
myšlenky, Sládek zásadně vylučuje: zamítá
stejně prvky náladové, jež jsou tolika básníkům
vítány pro svou barvivo st, jako živly dekorativní,
nabízející kouzlo hry; pohrdá jak honosnou
strújí řečnickou přehlušující tlukot srdce, tak
vodotrysky skvělých obrazů, pod nimiž křehnouc se
krčí útlá, malá idea; na rozdíl od svých druhů a
vrstevníků není rétorem ani malířem. S cudnou
prostotou, kterou milovníci básnických sensací
ovšem lhostejně míjejí, podává své citové
zkušenosti celého a pravdivého muže, jemuž Bůh dal
říci, čím strádá; rád se z nich zpovídá před
věčnými sceneriemi jako jsou moře, prales, ale i širé,
rodné lány a čerstvě nasypaný rov v české
krajině; tato přítomnost přírody přísné a mohutné ho
však nepohne, aby byl patetickým.
Nekomponuje básní, které jsou složitými stavbami, nýbrž
se naopak snaží o píseň zcela úsečnou a sporou,
která na malém prostoru objímá co největší lws