suzovaiy Jinocha k otročení ll, muže k poslušné
službě nevítané vrchnosti. Jako tak často - a to
jest lidské, nejenom literární dědictví Byronovo
u nás - zvrhá se· odboj proti strůjcům
pokořujícího života v urputnou nedůvěru k životu
sDm('mu, a poznání, že nemožno dokonale rozvíti
vlastní síly, vázané neblahými veřejnými okolnostmi,
se stupňuje chorobně v sebeklam, jako by sil k
životu vúbec nebylo. Proti pesimismu
spekulativní myšlenky a pesimismu osudové
zkušenosti, jimž jediné ono označení právem náleží, hlásí
se v generaci Máje a zvláště pak v Ruchu pouhý
pesimismus ovzduší, jehož mladým vyznavačům
nechybělo ve skutečnosti ani víry ve smysl
světa a dobrotu člověka, ani chuti k životu: tváříce
se chabými, překypovali vlastně nevyužitou
vitalitou, a odsuzujíce svět, skrývali touhu i odvahu
dobýti ho - musili dlouho a opravdově žíti, aby
se vyhojili ze svého sebeklamu.

Věrným odrazem tohoto bolestného zachmuření
básníků ze skupiny májovské a ruchovské jest
také jejich erotika, nad níž visí jakési
nepochopitelné mračno. Jistě nelze vysvětliti jenom
mocným vlivem hořkého a pochybovačného
milence Jana Nerudy, který v básních »Anně«
vytvořil tento nový typus sebemučivé lyriky milostné,
mluví-li skoro všickni mladí básníci této doby se
svými milenkami tónem tak stísněně bez
mladistvé odvahy erotického entusiasmu nebo
přehlu
168