zústáváme jim vděčni za vnitřní útěchu.
Vstupujeme k nim do důvěrného styku; a hle, tento rek
Fe nám zdá b)"ti spřízněn s naším otcem a
bratrem, a na Anně Potocké nacházíme rysy, které
provázely naší matku, a pro něž jsme se
rozhodli zvoliti milenku za ženu celého života. Tak
neklamné typičnosti dobral se básník těmito
postavami, jež vznikly z vášnivého a dlouhého objetí
tvůrčího zření s kypivou látkou skuteěnostní.

V Janu Lamačovi, jehož srdce, podobné
teskným dnům podjaří v horách, svítí a stravuje se
neuhasitelným plamenem bratrské lásky, a v
Anně Potocké, která uprostřed jabloňových květú
jako dívka i jako stařena jihne v jediný dech ne
omylné lásky k milenci, sestoupil Sládek až k
poslednímu tajemství naší národní duše. V
hluboké shodě se statečnou apoštolkou mravního
usilování Karolinou Světlou i s dojatým knězem
evangelické pokory Juliem Z eyerem, se tu klaní
Sládek heroismu a mysticismu oběti, ne jako
ojedinělému faktu vůle, nýbrž jako smyslu,
posvěcení, i cíli celého bytí. Jan Neruda pochopil Đ
zda pouze bystrozrakem kritickým1 - že by Jan
l.lamač mohl bydliti na J eštědě v blízkosti
Antoše, Evičky a Frantiny ... nebylo by menším
paradoxem, kdyby se vášnivá a pokorná píseň
Anny Potocké (»když tak je vůle tvá, nech tedy
milování«) mísila, do zpěvu karmelitčina v
horském kostele, jemuž naslouchá Vít Choráz.