Sbírka »Světlou stopou« zllstane navždy
památna i tím, že v ní Sládek po prvé vystupuje
v plné zbroji jako epik.

Sládkovo epické umění, které mezi
baladickými dřevořezbami Nerudovými a zdobnou i
pointovanou fabulací Vrchlického vyhledalo svůj zce·
la svérázný a nový tón, jest ještě méně známo
než jeho lyrika; zdá se skoro, že jest
zapomenuto nadobro. Není dojista četbou lehce zábavnou
a pohodlnou - samého Nerudu, který si přece
nikdy neliboval v epické šíři a ve volně
rozpředené mluvě, zarazil tu aforistický způsob, jenž
nutí velmi opatrně čísti dál a místy se i něčeho
sám domýšleti. Než, právě tato podnítivá
úsečnost Sládkovy epiky má o kouzlo víc, a
zvykneme-li si jednou v ní čísti pomalu a soustředěně a
dopřádati její výpravná vlákna, sotva se
odtrhneme od této poesie, vytvořené z nejvytrvalejší
látky životní.

PúCátky výpravného verše Sládkova, pokud lze
je stopovati v »Básních« a v »Jiskrách na moři«,
sahají složitými kořeny k tradici naší balladisti
ky. Otec a arcimistr její, Erben, hlásí se nejen
silným podtržením motivů věčně lidských, ale i
vroucí a osvohozující notou etickou. Hálka
»pohádkáře z naší vesnice« připomíná - zvláště ve
čtvrtém oddílu »Jisker na moři« - ostře
výrazná kresba sukovitých postav z dědiny. K
Rudolfu Mayerovi chvílemi ukazuje horký zájem o spo-