píckých a věčných svazku mezi 1ídmi, pěvce
domova a rodinné jednoty; nebyl a nedovedl ani
býti z těch, »kteří svá nemají hnízda.«

»J sme přec jen bratří, lidé, zvěř i strom,
vše, co jen na té ze'mi živo s námi,

a stokrát osiřelí v světě tom,

byť bychom chtěli, nemůžem být sami ... «

Měl Sládek nad ostatní dobré duchy velebiti
Sudičku, jež mu to vše přiřkla ~ Zdá se, že při
jeho zrození usedla mu nad kolébkou ještě
Sudice jiná, která v moudrém omezení určila, aby se
tyto dary nezvrhly nikdy v ospalost idyly, v
sladkou prázdnotu jednotvárné pravidelnosti,
v pohodlné a neplodné štěstí lidí průměrných.
Sládek, jenž v mužné čestnosti nepřijímal v
životě nic zadarmo, prošel všemi stupni
mravního poznání lidského; pouze na jeden nevstavil
nikdy nohy, ani když psal nejjasnější své knihy
»Světlou stopou« a »Na prahu ráje ... « na schod
růžového optimismu. Však právě ten vede do bez·
duché prázdnoty. Proto jest Sládek v intimních
básních teplý, ale nikdy mazlivý; plane žárem,
jenž však vždy také svítí; zná opojení horoucími
šťavami z hroznů s vinic radosti, než nastavuje
žíznivý ret vždy též hořkostem života.
Nevěříme, že jen obě sestry, jimž osud svěřil úkol
provázeti věrně básníka, Smrt a Choroba, daly jeho