také nebyl pocítil kouře pesimismu, mlhy
marnosti v opravdovém svém srdci. Meditační a
náladová lyrika obou prvních knih Sládkových
»Básní« a »Jisker na moři« má pro to vše
stejně prudké a vysoké tóny jako mladistvá poesie
N erudova či Vrchlického. Ale Sládek, ačkoliv i
nadále zůstává věren velmi vážnému a i
tesknému pojetí života, zakotvuje záhy na břehu
pevnějšího citu, než byly tyto trpce individualistické
zápory; přestává bý·ti básníkem samotářství, aby
učinil i nejdůvěrnější svou lyriku nástrojem citu
pospolitého a družného. N eruda, Sládkův vůdce
a vzor, jest stejně, v »Hřbitovním kvítí« jako
v »Prostých motivech«, zpovědníkem srdce co
nejosamělejMho, které nemá se kam uložit a kde
se zahřát ... »Tak zvolna, tak smutně, tak sám a
sám, svou loďku dál životem sunu.« Sládek zpívá
píseň srdce milencova a manželova, otcova a
přítelova, stojí uprostřed rodáků a krajanů -
násobí své lidství v přirozeném společenství. N eruda
pociťuje jako svou kletbu vytřídění z rodové a
rodinné jednoty a proto hledá s tvrdou
vášnivostí novou možnost blahodárného spětí; jeho
národnostní mystika s veškerým svým
paroxysmem, jemuž nechybí plamen fanatičnosti,
vyvěrá z této úporné a bytostné touhy. Sládek se
uvědoměle a klidně zařaďuje do společnosti a
přirozeného generačního řádu; kniha za knihou
prohlubuje tyto vztahy. ~'o činí z něho básníka
ty
153