na ve vlasech chlumů, trávu mezi i kvítky
hřbitova, něžné hry dětí i mlčenlivý oddech starců,
plavý vděk dívčin i tvrdou postavu sekáčovu,
bezstarostný tanec mládeže i závaznou krásu
kojící matky. Nikdo z našich poetů nepochopil nad
něho hloub a nezachytil nad něho mocnějšími
rysy patriarchální postoje člověka,
vyrůstajícího z rodné půdy. A tento pěvec pozemské
závislosti a takměř rostlinného příslušenství
vzpíná všecky větve svého životního stromu k
posvěceným a zbožštěným nebesům. Sládkovo
prudké a opravdové lidství neztrácí ani na
okamžik důvěryplné vědomí přítomnosti boží.
Magnetickou střelkou životní jistoty Sládkovy
jest víra, že nelze Boha pozbýti, dokud jest srdce
IJra vdivé a čestné.

Z oteckých paží, z otcova domu

byl1: jsme na mžik posláni v svět;
kdo by se obával vrátit se zpět?

Po trapné pouti navždy zas domll,
nikdy, už nikdy v tu chladnou dál!
V náručí boží kdo by se bál?

Nezachránil si v náboženství jen elegicky
vděčnou vzpomínku vyvanutého dětství,
nepřepodstatnil jím pouze úzkost unavených čiv
a stesk poděšeného srdce, ani nehledal matné