Proto Je Sládek, týž básník, jenž uměl
žvatiati s dětmi a dorozuměti se v písničce s oráčem
za pluhem i se skřivanem nad líchou, lyrikem
esoterickým. Avšak ti, kdo se k němu prom
ilovali a protrpěli, jsou mu věrni a vracejí se k
němu bez ustání. A vždycky odcházejí
obdarováni, nejednou dary, jichž se nenadálo ani jejich
láskyplné očekávání.

•

Sládkova lyrika, která zdánlivě bydlí s
lidským hořem i štěstím v uzavřeném údolí, má
dalekou perspektivu: skoro vždy hledí tušivě až
za obzor, jenž jest přán průměrnému zraku.
Podobá se nám, že básník jest cele zapředen do
mámivých rejů a rytmů Života, opojen jimi až
do poslední čivy a prosycen horkým jejich
dechem - a hle, on při tom naslouchá přece, jak
z dálky zaznívá neodolatelná a vábivá písnička
Smrti. Sládek miluje a uctívá člověka v jeho
kořenných vztazích a neustává velebiti jakožto
nejsvětější a nejzákladnější poměr připětí
člověka skrze rod a kmen k půdě mateřské;
nejdražšími hrdiny nejsou jemu, synu Podbrdí,
náhodou sedlák, který svěřuje temné hlíně zrno,
a horník, jenž sestupuje do útrob země pro
kov. Přilnul celou a důvěrnou láskou k zemi,
opěvoval vlny obilí i lány moře, lesy na
chlumech i dědiny na úbočí, rybníky v údolí i mrač-