tečně vignyovský smutek Mojžíšův, který popi-.
suje jeho tvář zsinalou bledostí, když sestupuje
se svS-m věčným, nesdělitelným tajemstvím
mezi lid, aby zůstal uprostřed něho vždy sám, hez
porozumění, bez teplé uružnosti. Jednak je to
však také hluboký rozdíl mezi tímto
aristokratiekým pojetím Boha a jeho zasvěcenců a
pozdějším lidovým křesťanstvím Zeyerovým, v němž
se prosťáčkové, chudí duchem, tiší a pokorní,
pouhým citem pokory a lásky zmocňují Boha tl
jeho tajemství, které je pohlcuje v němém
blaženství.

Pro tolik legend a modliteb, jimiž se Zeyer
v druhé půli svého života tak podivuhodně i
přesvědčivě dotrpěl, dosnil, dotoužil kulturního
smyslu křesťanství, nemělo by se zapomínati
této jeho staro~ákonní legendy, kterou odhalil ve
své vrcholné době tvůrčí kulturní obsah
židovství. Oč jest hlubší než pozdní
židovsko-špan(;lská legenda EZ Cristo de Za Luz, kterou O.
Donath ne neprávem vykládá jako zvláště typický
projev odvratu Zeyerova od názoru
starozákonního k evangelickému pojímání! Zde něha,
citovost, pokora, onde síla, moc ideje, největší
vzepětí ducha. Byl to hlubokomyslný polský
interpret Zeyerúv, Miriam-Zenon Przesmycki, kdo
nejdříve a nejlépe ocenil báseň Na Sinaji v celé
její myšlenkové i umělecké velikosti a mluví
Iní jako »0 grálu zlatém«. Budoucnost se jistě