tafysieká duma Zeyerova Mojžíše mluvila
jazykem filosofie, snad i s jakýmsi přídechem
indickým, zaznívá motiv starozákonního židovství
mocně tam, kde Mojžíš volá úpěnlivě k nebi po
svrchovaném Jméně. Odpověď z mraků zní do·
cela v duchu starohebrejské náboženskosti: »Tak
?;Ísté jest to jméno, prosté tak, že v lidské slovo
vejít nemůže.«

A všecko, co následuje, plyne clúsledně z
púvodní ná,boženské koncepce židovské, z jejího
domyšleného monotheismu a spiritualism ll. Když
Zeyerúv Mojžíš celou energií své geniálnosti
představu a pojem Boha odlidšťuje, když proti
sobě staví čistou božskou myšlenku v srdci
lidském a její smyslné promítnutí v přírodě,
mluví z něho národní genius náboženskosti židovské,
odlišné jak od řecké smyslové mytologie tak od
zlidšťujících a převahou citových koncepcí
křeRťanských ... zde Julius Zeyer orlím vzletem
intuice do končin závratných opravdu uhodl plně
kulturní obsah židovství. Nevím, mám-li přičí.
tati na vrub židovskému pojetí kněžstva jako
vyvolené třídy pravých zasvěcenců či vykládati
jako recidivu renesanční pýchy individualistovy,
vyhrazuje-li si Zeyerúv Mojžíš v závěru básně
integrální poznání Boha pro sebe sama, kdežto
zatemnělou chápavost anthropomorfisujicího tam
odkazuje jenom Jr pololidskému J ahvovi. Dvojí
však v závěru jest jisto. Jednak nezměrný, sku·