nosti, která renesančního Mojžíše plní hrdostí,
leží na Mojžíšovi romantickém jako tíha
bezmezné samoty, odlučující od teplého lidství a
znepřátelující s ním: jak za tři sta let zesinaly a
zc~mutněly nejpyšnější sebedůvěry
individualismu!

Zeyerúv :Mojžíš spojuje hrdou mohutnost
michelangelovskou s hlubokým smutkem
vignyovské samoty; propast, která zeje mezi ním a
Hospodinem, sotva jest menší než rozsedlina,
rozevírající se mezi ním, samotářsk)'m geniem, a
lidem, svěřeným jemu k vedení a výchově.
Vytryskne-li však z jeho oka velká slza, při níž se
všecky žíly rozmrazí, neuí to výbuch citovosti
romantícké, nýbrž vznešený projev metafysické
úzkosti, nejvyšších pochybností noetických,
skepse o samé podstatě lidského poznání. Ztrativ
důvěru ve vlastní nástroje poznávací, pozbývá
jistoty i o jsoucnosti toho Svrchovaného, čeho se
smysly a myšlenkou dobral. V zoufalství volá
k nebesům, aby se mu ozval Hospodin. Z mraků
přichází k němu odpověď, nikoliv však od
samého Absolutna, které i jemu, vyvolenci, navždy a
všude zůstává nedostupno. On, člověk, omezený
fl dočasný, nemůže a nesmí pochopiti Prasvětla,
Praduše, Prarozumu, které jsou tajemnou
příčinou všeho; jenom světlo pozemské, pouze duše
časnosti, toliko rozum lidský jsou přístupuy
jeho chápavosti. Jestliže doposud nábožensky me-