boženský. Svou touhu po Bohu, po spasení, po
rozluštění poslední záhady si Zeyer většinou
formuluje v duchu gotického křesťanství a jeho
mystiky. Jako stoupenec serafického pojetí
zmocňuje se Absolutna citem, láskou, ohnivým
entusiasmem, kdežto cherubinské poznání myšlenkou,
hloubavou kontemplací a intelektuálním
zasvěcením mu většinou uniká. Báseň Na Sinaji jest
právě v této příčině skvělou výjimkou, jako
Vůhec i ~lohově stojí osamocena v Zeyerově tvoření,
titanská socha michelangelovská uprostřed
laskavých fresek giottovských a vášnivě spanilých
obrazů rossettiovských.

Není sporu, že Zeyerova skladba Na Sinaji jest
jedním z článku jeho »legendy věků«, podávající
z báje i z dějin metafory všelidského osudu a
vykládající tudíž epopeji člověčenstva
symbolicky; Zeyerovi jistě běželo méně o historického
Mojžíše, tvůrce i vysvoboditele židovského
náboženstvi i národnosti, než o jednoho z
representantů lidstva, jimž o skráně tepou odvěké
záhady a problémy. Subjektivně výmluvný vstup
básně, nesoucí stopy osobní zpovědi, nasvědčuje,
že Julius Zeyer propůjčil svému Mojžíšovi
nejeden rys vlastní; také on hledal v přírodě, ve
filosofické kontemplaci a starých knihách kulti·
ckých podstatu Boha, odlišnou od vulgárních
náboženských představ anthropomorfistických;
také jemu se často s průvodem úzkosti zjevily v du-