dány až dramatickým životem, který se v
okamžiku intuice odhaluje básníku. Stromy i
nerosty oslovují duši člověkovu, prozrazujíce odvěké
spřízněni s ní. I zapřádá již zde platonský
idealista svůj nekonečný rozhovor mezi oduševnělou
přírodou a nitrem lidským, dialog skládající se
z řady otázek po ideové podstatě jevů
viditelných a jevů postihovaných citem, otázek, na něž
poslední a jediné uspokojující odpověď dává
básníku mystika. Rychle za sebou se ozývají
hlasy hmoty spirituálně oživené: bříza z Xaverova
Snu v zimní noci zalká, obracejíc se k osamělé
hvězdě na severním nebi svou nyvou elegií
touhy, pak dokonce země oslovuje přísnou výčitkou
svého rozence, jenž se jí zpronevěří.

Neosobuje si Julius Zeyer s neoprávněnou
pýchou v této výsostné básni (Země), že jeho »duše
duši pochopila dřímavé hmoty, jež s ním nyla
mrákotným bytím«; nikdo z jeho vrstevníků
nepostihl s lyrismem tak hlubokým tragiku, která
se nad hlavou člověkovou klene mezi zemí a
věčností, házejíc špičatý stín svého gotického
oblouku přímo na srdce lidské! Tenkráte, v druhé
polovici let sedmdesátých, zachvacuje básnické
du(~hy české metafysická potřeba určiti poměr svůj
k zemi v kosmické perspektivě, a jsou to hlasy
vznešené inspirace, které se zde vystřídávají.
Rozjásaný titanismus N erudův omlouvá se
Zemi, maličké a chudičké matičce, že chce její mří-